Raveth ten zvuk dobře znal. Sám také z luku střílel. Aniž by vykřikl, mrsknul sebou na zem a jednou rukou strhnul Vearmeu, druhou Tiba. Šíp proletěl místem, kde před nepatrnou chvilkou byl Vearmein něžný krk.

„Chyťte zlodějéééé!“ slyšel za sebou Tib.

„Copak nemůžou jednou křičet něco jiného?,“ pomyslel si dotčeně a zrychlil běh. Dav se mu držel v patách.

Bard se chopil své loutny a začal hrát. Melodie, která se linula z jeho nástroje, zaplavila nejen jeho okolí, ale celý svět. Když se potom vojáci vrhali na hradby, jeho hudba jim stále zněla v srdci, a oni necítili nepřátelská kopí, hořící smůlu ani šípy ve své hrudi. Bardova hudba je hnala dál a nic je nemohlo zastavit.