Minulost postav

V této kapitole přinášíme několik příkladů minulosti postav, které pro vás mohou být návodem, jak si vytvořit postavu vlastní. Rovněž můžete zkusit za některou z našich postav hrát.

Finthar

Finthar pochází z Nalmienu, říše lesních elfů. Jeho otec Finuthar a matka Rilloen patří ke královským hraničářům, oddílu střežícímu les před vetřelci. Hraničářkou se stala i jeho starší sestra Neliona, ale Finthara více než lesní moudrost zaujalo válčení. Stejně jako jeho rodiče i on ovládl lukostřelbu, boj s mečem a dokáže se neslyšně pohybovat lesem, ale studoval také taktiku a strategii boje a stal se v mladém věku (na elfa) výborným velitelem a často řídil přepady skupin skřetů a dalších nepřátel elfů v Nalmienu.

Finthar je plavovlasý elf vysoké, pružné postavy. Jako všechen lesní lid, i on má hluboké tmavé oči a sličnou tvář. Obvykle chodí s dlouhým lukem v zeleném, maskovacím oděvu, který jej činí v lese nebo divočině téměř neviditelným.

Finthar se rád v dětství procházel osamoceně lesem. Při jedné z pochůzek se střetnul s medvědem, kterého postřelili lovci. Rozzuřený medvěd se na Finthara vrhnul a rozdrásal mu levou stranu krku svou tlapou. Zachránil jej na poslední chvíli Loanak, který se znenadání objevil za medvědem a zabil jej svým kouzlem. Ránu mu vyléčili svým uměním kněží Irnaliel, ale na krku mu zůstala i po letech viditelná jizva.

Finthar se s Loanakem spřátelil a často jej navštěvoval v jeho věži. Zaujalo jej rovněž Loanakovo kouzelnické umění. Pro časté povinnosti při obraně lesa si ale nikdy nenašel dostatek času, aby se mu naučil a ani jeho rodina nejevila přílišnou radost při představě, že by se stal kouzelníkem. Několikrát také nahlédl do mistrových knih a dozvěděl se tak o základech kouzelnického umění, nicméně žádné zaklínadlo nikdy neseslal a v pozdějších letech mu už nezbýval čas ani na krátké návštěvy v Loanakově věži.

Kolem čtyřicátého roku Fintharova života dopadl na lesní říši Nalmien stín. Po okrajích lesa začali projíždět zbrojnoši na koních, korunami stromů přelétávají za nocí podivní tvorové zastiňující hvězdu a ze Zendalských močálů vycházejí nemrtví. Všechny podivnosti vyvrcholily, když se Kildar, kněz bohyně léčitelství Irnaliel, vrátil ze své cesty do Alveionu a v noci se pokusil zabít krále. Strážní vládce sice zachránili, ale Kildara museli zabít. Loanakovi se podařilo objevit, že byl Kildar pod nadvládou zlé cizí vůle a ani moc jeho bohyně jej neuchránila před tímto zlem.

Král Gilrodel se rozhodl předejít podobným událostem, a proto nechal uzavřít hranice a zakázal všem elfům odcházet bez povolení. Každý příchozí je teď prověřován kouzelníky bez ohledu na svou pověst nebo původ. Vládce rovněž vyslal několik elfů - válečníků, kouzelníků a hraničářů, aby se pokusili vypátrat příčiny těchto událostí.

Finthar, který náhle zatoužil po dobrodružství, se přidal k průzkumníkům a vydal se pátrat do Alveionu, hlavního města Falvenu, aby se o těchto věcech dozvěděl více ...

Získané dovednosti

Finthar získal značné zkušenosti v bojích se skřety a má proti nim bonus +1 k zásahu i obraně.

Gorth

O původu Gortha Zahaleného není mnoho známo. Své rodiče nikdy nepoznal, neboť byl nalezencem, dítětem odloženým na cestě z Falvenu do Lamurie. Den po svátku Arenilu jej nalezl kupec Sagur, obchodník s dobytkem, a protože byl sám bezdětný, přijal jej se svou ženou Amillou za svého.

Gorth byl neobyčejně bystrý a brzy začal Sagurovi pomáhat při obchodování a provázel jej na cestách. Osud nebo náhoda tomu chtěly, že Gorth jednoho dne nechal zapálenou lucernu ve stáji, od které vzplanuly stáje a celé stavení. Při požáru přišel kupec o většinu majetku. Rozhodl se proto vydat na riskantní cestu do Olmionu, kde, jak doufal, by mohl výhodně prodat část svého stáda.

Cesta se mu však stala osudnou - ve válkou rozvráceném Falvenu se potulovaly bandy lupičů a zběhů a právě jedna z nich kupce přepadla. Kupce zabili, stádo vzali a Gortha ponechali v pustině. Umírající kupec stačil Gorthovi sdělit, že má bratra - dvojče. Na cestě, kde jej o Arenilu nalezl, ležely totiž děti dvě. Sagur se ujal obou, ale jeho bratr, kterého pojmenoval Kalmir, asi po roce záhadně zmizel. Sagur po něm bezvýsledně pátral několik týdnů, ale nakonec se s Kalmirovou ztrátou smířil.

Sagur naposledy vydechl a Gorth se vydal hledat domov. Nevěděl však, kterým směrem se nachází, a proto se vydal po cestě vpřed.

Jak se desetiletému Gorthovi podařilo přežít není známo, ale po několika týdnech se objevil ve městě Olmionu, kde se přidal k jedné bandě jako kapsář. Díky svému neobyčejnému talentu ovládl během několika týdnů olmionštinu a po pěti měsících mluvil jako rodilý Olmionec.

Nedlouho poté byla banda rozprášena vojskem a někteří zloději (včetně Gortha) uvězněni. Gorth byl prodán jako otrok pro práci v zahradě čaroděje Xaroteka. Když jednoho dne Xarotek Gortha v zahradě uviděl, poznal, že není obyčejným člověkem a leží na něm neobvyklý osud: většina dětí narozených o Ulonilu, posledním dni v roce, má neobvyklé schopnosti a rok narození Gortha byl ve znamení vysokého vzedmutí magických sil.

Xarotek přijal Gortha za svého učně a zasvětil jej do tajů magie. Sám byl mistrem nekromancie a doufal, že se Gorth stane jeho nástrojem. Učení šlo Gorthovi mnohem rychleji než ostatním adeptům, a proto chtěl Xarotek přistoupit k výuce vyšší nekromancie. Černá magie však probudila v Gorthovi neobvykle silný odpor, až Velká kniha Nekromancie vzplála bílým plamenem. Xarotek poznal v ten okamžik svůj omyl - Gorth nebyl předurčen službě Temnotě, ale boji proti ní. Svou chybu chtěl ihned napravit a seslal na Gortha smrtící ohnivé kouzlo. Náhodou nebo štěstím Gorth s popáleninami kouzlo přežil a než se překvapený Xarotek vzpamatoval, proklál jej Gorth svou dýkou ukrytou pod kouzelnickým pláštěm.

Tvář a ruce měl sežehlé na kost, ale udržel se při vědomí a v nastalém zmatku uprchl z Xarotekovy věže. Při útěku vzal z mistrovy pracovny několik mocných svitků a chráněn neviditelností bezpečně utekl z města. Pronásledovatele - učedníky Xaroteka - zahubil kouzly ze svitků. Poté zamířil na sever, do Falvenu, svého domova.

Zde zjistil, že Amilla, jeho nevlastní matka, zemřela již před lety hladem. Z jeho známých jej nikdo přes popálenou tvář nepoznal a Gorth raději šel dále, do hlavního města, Alveionu. Své znetvoření skrýval pod modrým pláštěm s hlubokou kápí a tvář si zakrýval šátkem. Vidět jsou pouze lesknoucí se oči šedé barvy. I přes róbu je poznat, že je vyšší, štíhlé postavy. Pro svou zakrytý obličej získal přízvisko Zahalený.

Začal se živit bojem proti Temnotě - zabíjel magické netvory a nekromanty. Kromě Xaroteka zahubil nekromanta Izgepa tím, že zamkl jeho věž kouzlem ze svitku a podpálil ji. V kouři a zmatku se Izgep nezmohl na žádné kouzlo a uhořel.

Získané dovednosti

Od svého střetu s Xarotekem mu zranění způsobené Zlem (kouzla zlých čarodějů, modlitby kněží zla, dotek nemrtvých, nekromantská kouzla) mu ubírají jen polovinu bodů zdraví. Při sesílání kouzel z oblastí Bílé magie má Gorth bonus +1.

Kaen

Kaen je vyšší, štíhlé postavy. Má šedé oči, tmavé, krátce střižené vlasy i vousy. Většinou je vidět v dlouhé, šedé róbě a s dlouhou holí.

Kaen nikdy nepoznal své rodiče. Co si pamatoval, žil od útlého dětství v rodině Hindaka, loďaře z Kaalu. Protože Hinadakova žena Zerela nemohla mít děti, koupil Hindak Kaena od obchodníka s dětmi.

Zerela si Kaena oblíbila a měla jej ráda jako vlastního, zato Hindakovi byl trnem v oku a stále na něm viděl chyby. Hindakova živnost, výroba rybářských lodí, zpočátku dobře vynášela. Postupem času zájem o Hindakovy služby upadl a ten utrpěl značné ztráty. Vinu za své neúspěchy bezdůvodně svaloval na Kaena a jeho zpočátku chladný vztah začal přerůstat v nenávist. Často Kaena bil pro sebemenší příčinu a někdy i bez ní. Zerela se Kaena zastávala, ale tím ještě víc Hindaka popouzela.

Jeho jediným přítelem se stala Arethel, dcera jednoho z dělníků, kteří pracovali pro Hindaka. Byla asi o rok mladší než Kaen, drobné postavy, měla dlouhé tmavé vlasy a krásné, tmavé oči. Již tenkrát byla velmi krásná a takovou si ji stále pamatoval i po mnoha letech.

Pokud Kaen mohl, byl stále s Arethel. V její přítomnosti mohl zapomenout na Hindaka a bylo mu mnohem veseleji. Arethel jej také naučila číst a počítat (Zerela číst neuměla a Hindakovi Kaen nestál za námahu). Čtení i počty mu šly neuvěřitelně rychle - za pouhé dva měsíce zvládl to, co jiné děti za dva roky.

Hindak zaměstnal Kaena od jeho desátého roku v docích. Práce se dřevem Kaenovi moc nešla - na svůj věk byl slabý a s nástroji se nikdy nenaučil dobře zacházet. Když jednou dodělával díl, na kterém Hindak pracoval celý týden a znehodnotil jej, špatně naladěný loďař jej zbil do bezvědomí.

Přišly těžké časy a Hindak neměl dlouho žádnou zakázku. Postupně musel prodat všechen majetek a propustit zaměstnance. Tehdy se rodina Arethel odstěhovala do jiného města za prací a dívka odjela s rodiči a Kaen tak přišel o svou jedinou přítelkyni a od svých čtrnácti ji neviděl ani o ní neslyšel.

Hindak začal pít, aby se vyhnul starostem s penězi a věřiteli. Vztah Kaena a Hindaka se stále zhoršoval a neminulo dne, aby nebyl Kaen bit. Zerela snášela Kaenovu bolest i stálé zhoršování chování svého muže s těžkým srdcem, až po roce zemřela.

Čtrnáctiletý Kaen, který tak přišel o posledního člověka, na kterém mu záleželo, utekl hned po pohřbu od Hindaka a už o něm více neslyšel. Odešel do Alrisu, druhého největšího města v zemi a snažil se najít práci. Pro slabého a nevyučeného chlapce však nebylo nikde místo a živit se kradením mu bylo odporné. Odešel proto do divočiny, kde se snažil žít ze zvířat ulovených do pastí. S lovem neměl mnoho zkušeností a tak byl často o hladu.

Jednoho dne přepadl mladého Kaena velký vlk. Nůž, jeho jediná zbraň, nebyl nic platný proti takovému nepříteli a Kaen se obrátil na úprk. Vlk jej rychle dohonil a srazil k zemi. Myslí zoufalého Kaena proběhly myšlenky na smrt a poslední vzpomínky na život, ale mezi nimi zahlédl vidinu blesku na obloze. Celou svou vůlí se k této myšlence upnul a přál si, aby takový blesk zasáhl vlka. Když už se vzdával naděje, vyšlehl z jeho očí žlutý záblesk a vlk sápající se po jeho hrdle padl mrtev k zemi. Kaen samým překvapením i vyčerpáním omdlel.

Nyní již nebyl problém ulovit nějaké zvíře. Stačilo se k němu dostat na příhodnou vzdálenost a seslat blesk. Tak Kaen objevil sám, bez cizí pomoci, tajemství magie. Napadalo ho zkoušet i jiné věci než sesílání blesků a tak ovládl i další, mocnější kouzla.

Ulovené kůže dobře zpeněžil a usadil se v Alveionu, hlavním městě Falvenu, kde si koupil malý dům a začal rozšiřovat své magické nadání. Začal pomáhat lidem svým uměním a často chodil na nebezpečné výpravy.

Kar’ch

Kar’ch se narodil jako jediný syn Brel’cha, barbarského poručíka sur-lúminské armády. V té době byl Brel’ch velitelem průzkumné čety na Orlím hradě, pevnosti střežící severní hranice Sur-lúminu. Jeho matka, lidská žena Filona a dcera správce hradu, zemřela při jeho porodu, takže ji zná jenom z vyprávění svého otce.

Kar’ch se podobá mnohem více svému otci, barbaru z dalekého Jihu, než člověku. Má tmavé vlasy a ledově modré oči. Jeho tvář však postrádá ony hrubé, hranaté rysy, pro barbary tak typické.

Jeho otec jej začal již od raného dětství vychovávat jako tvrdého bojovníka a tak Kar’ch již od pěti let uměl jezdit na koni a bojovat krátkým mečem, o tři roky později dokázal udržet meč stejně snadno jako dospělý člověk a od dvanácti dokázal používat otcův palcát, tradiční zbraň jeho rodu. Pro svou přirozenou bystrost, zděděnou po matce, se rychle naučil základům taktiky a strategie a projevil v těchto oblastech značné nadání.

Pro jeho neobvyklý talent v boji jej otec poslal ve třinácti letech do rytířského řádu Bílé růže, elitních válečníků Sur-lúminu. Zde se Kar’ch obeznámil s používáním těžké výzbroje, rytířské zbroje a šítu a zdokonalil se v jízdě na koni. Již po roce překonal všechny své lidské vrstevníky a jako jediný dokázal bez obtíží bojovat celé hodiny v plné zbroji.

Zde jeho slibná budoucnost náhle skončila. Pevnost Bílé růže v Okružním lese nečekaně napadli klerici řádu Černého hada, služebníci bohyně Sansri a s její pomocí řád vyvraždili. Několik přeživších rytířů a adeptů zajali a odvedli je do otroctví na sever, do země Hada, Ephatimu. Mezi zajatci byl i Kar’ch, kterého před smrtí zachránila jen ta skutečnost, že jej klerici v prvních okamžicích boje znehybnili svým uměním.

Zajatí rytíři byli odvedeni doprostřed Ephatimského pralesa, na těžbu mahagonového dřeva. Nelidská námaha, nemoci a nedostatečná strava vyhubily během tří let všechny jeho druhy. On sám přežil, překonal i dva záchvaty bahenní horečky a těžkou prací ještě zesílil.

Těžko však snášel potupu otroctví; jeho barbarská povaha se vzpírala pocitu uvěznění. Pokusil se proto o útěk.

Pronásledovatelé jej ale dopadli po dvou dnech úniku. Pro výstrahu ostatním otrokům měl být popraven rozčtvrcením. Když jej vedli k popravě, zaplavila jej taková vlna bezmocné zuřivosti, až propadl válečnému šílenství. Zrak mu zakalila rudá mlha, přestal cítit bolest a mysl mu naplnila jediná touha: zabíjet. Přetrhl ocelové okovy, řetězem, který byl jeho poutem, zabil svého kata, vytrhl mu sekeru a začal rozdávat údery na všechny strany. V záchvatu šílenství zabil na místě několik dozorců a skokem se přenesl do středu další skupiny. Sám utrpěl několik ran, ale necítil žádnou bolest nebo slabost. Pohled na pěnu u Kar’chových úst, jeho řev i značné ztráty obrátily mnohanásobnou přesilu dozorců na útěk. Ostatní otroci, když uviděli příležitost, začali ubíjet své pány a zbavovat se okovů. Kar’ch na nic nedbal a ničeho si nevšímal. V záchvatu bojového šílenství je Kar’ch pronásledoval a ještě několik v šílené honičce zabil.

Zuřivost jej opustila stejně rychle jako přišla a Kar’ch si uvědomil, že je hluboko v pralese, daleko od svých věznitelů. Nezaslechl ani hluk vzbouřených otroků, ani vzdálené hlasy ephatimských vojáků, kteří přišli potlačit vzpouru.

Cesta pralesem, který byl Kar’chovi neznámý, byla plná utrpení a námahy. Aby zahladil své stopy, často se vydával po, nebo proti proudu lesních bystřin. Po měsíci namáhavého pochodu, několika střetech s divokými zvířaty a nebezpečnými hady, se dostal na kraj lesa k mořskému pobřeží nedaleko města Kaal.

Po několika týdnech putování a menších potyček došel až do hradu, kde kdysi žil se svým otcem. Zde se dozvěděl špatnou zprávu - jeho otec byl zabit v boji s jízdou skřetích válečníků, Legií smrti. Dědictví jeho otce již propadlo státu, ale velitel hradu dal Kar’chovi palcát jeho otce a váček zlata a nabídl mu místo ve svých službách. Kar’ch jeho nabídku nepřijal, neboť se rozhodl jít vlastní cestou a bojovat proti zlu ve světě.

S tímto předsevzetím se vydal zpět do Falvenu, země hraničící s Ephatimem, aby více vypátral o klericích řádu Černého hada ...

Získané dovednosti

Pokud Kar’ch dokáže obnovit svůj řád, získá kněžské schopnosti.

Lenesal

Lenesalvermalmerch již před mnoha staletími přestal počítat plynoucí léta svého života. Jeho vzpomínky sahají hluboko do minulosti, ale stejně jako většina příslušníků elfského rodu, vnímá běh dějin nepochopitelně pro běžnou lidskou mysl.

Sto lidských let trvající Vinae, dětství, prožil pod pečlivým dohledem svých rodičů Anieltirmaeny a Tremelvilthermercha. Pro většinu lidských potomků představuje dětství nejbouřlivější období jejich krátkého života, období, kdy zážitek střídá zážitek, radosti se prolínají se starostmi, přicházejí nemoci a úrazy. Z dětství Lenesala jakoby kouzelným proutkem rodiče odčarovávali všechny starosti a divoké události. Trávil jej pozvolným seznamováním s během a zákony života, nenásilným učením v podobě dlouhých rozhovorů se staršími a celými měsíci rozjímání. Tři roky strávil jen pozorováním růstu stromů a květin, celých deset let sledoval zvyky zvířat, seznamoval se s nimi.

Až po několika staletích se dozvěděl o venkovním světě. Matka mu začala vyprávět o tvorech, již jsou o něco více nežli zvířata. O trpaslících, šotcích a gnómech a hlavně lidech, kteří jsou nejlepší, ale přesto velmi nepovedenou a vzdálenou napodobeninou elfů. Tvorové s vlastním uvažováním, ale životem příliš krátkým na pochopení podstaty bytí.

Všechna tato slova důrazně zasévala do Lenesalovy mysli pocit nadřazenosti. „Choď mezi ně, hovoř s nimi, pozoruj je. Stejně jako jsi chodil a rozmlouval se srnci a ptáky,“ radil mu dobře jeho otec. „Mnoho se naučíš, ale jen velmi málo získáš. Lidé vynalezli zradu, podvod a klam, jsou zmítáni emocemi, kterým vůbec nerozumí,“ radila matka.

I přes tyto neustálé narážky na špatnost ostatních ras, projevila se záhy u Lenesala až chorobná fascinace jejich chováním. Stal se posedlým výzkumníkem jejich činů a s otrlostí vědce připravoval různé situace a pozoroval jejich jednání. Ke svým bádáním hojně využíval znalosti magie, jež mu pomáhala vždy zůstávat jen skrytým pozorovatelem.

Po mnoha a mnoha letech v sobě objevil zvláštní narůstající pocit, kterému nerozuměl. Obdiv. Obdiv k bohatému a nesmírně rychlému životu těchto tvorů. A snad i lásku, podobnou té, kterou člověk cítí ke svému domácímu zvířátku. Stále jim nerozuměl, ale žasnul nad urputností, se kterou brání své krátké životy, stále ho udivovaly jejich nespoutané emoce. A pomalu začal toužit. Toužil nechat se zmítat proudem událostí, účastnit se jich, kontrolovat je, a ne jako příslušníci rodu s tím proudem pouze plout.

Neral

Neral pochází z Nalmienského lesa, říše lesních elfů. Dětství prožil v poklidné atmosféře chrámu Irnaliel, vychováván svou matkou Quirmou, kněžkou Irnaliel. Když dorostl do věku dvaceti let, rozhodl jeho otec Kertan, že se Neral stane válečníkem. Sám byl královským lovčím a patřil k nejlepším šermířům v království a v synovi se shlížel. Quirma proti jeho volbě protestovala, neboť chtěla Nerala zasvětit službě své bohyni. Kertan však prosadil svou vůli a Nerala odvedl s sebou do lesa, což mu jeho žena nikdy neodpustila a přestala jej navštěvovat.

V následujících letech žil Neral u lesních elfů, kde se pod vedením svého otce cvičil v mistrném zacházení s mečem. Podobně jako většina elfů nenosil zbroj, která by jej omezovala v boji a raději se spoléhal na svou rychlost a obratnost.

Vyrostl v silného, s hbitou postavou rozeného šermíře. Jeho dříve světlé vlasy ztmavly ve hnědou, modré oči získaly elfí hloubku a moudrost. Stejně jako všichni elfové i on měl podle lidských měřítek jemné rysy, které popíraly jeho jinak silnou postavu.

Po několika letech výcviku natolik pokročil v bojových uměních, že jej Kertan zařadil do Ernilova oddílu Strážců, kteří střežili hranice Nalmienu před vetřelci.

Za nějaký čas Nerala služba omrzela - celý Les znal nazpaměť a občanská válka v sousedním Falvenu končila, takže byly hranice opět bezpečné a příležitostí k boji málo. Vydal se proto do světa za štěstím a dobrodružstvím.

— — —

Nikdo nepřipravil Nerala na život ve městě. Zprvu byl unesen ruchem na ulicích, pestrostí davu, rozličností nabízeného zboží a rozkošemi, které, zejména noční, město nabízí. Po několika neskutečně prožitých dnech se jeho nadšení změnilo v rozčarování poté, co jej za bílého dne na ulici okradli. Bez peněz je život ve městě těžký - to Neral brzy zjistil, když jej vyhazovači vyprovodili z hostince, kde bydlel. Zprvu pomyslel na návrat domů, ale nemohl snést pomyšlení na ponížení z neúspěchu. Raději přijal první nabídku, která se naskytla - pozvání zbrklého rytíře Orma na výpravu za drakem.

Na daleké cestě přes půl kontinentu k Dračí hoře se jejich družina rozrostla o další členy - šotka Tiba, trpasličího válečníka Dorina a kouzelnici Kathienu. Po překonání mnoha nesnází se dostali na dohled Dračí hory. Pohled na Horu Nerala ohromil. Žil v dohledu Artharijského pohoří, ale i jeho nejvyšší vrchy se zdály zanedbatelné proti patnáct mil vysoké hoře, která čněla nad planinou Anrif.

Na úpatí hory se Ormova družina vydala pátrat po dračí jeskyni. Na draka, jeskyni i své přátele zapomněl ve chvíli, kdy pohlédl do smaragdově zelených očí dívky, která před ním stanula. Neral poznal ve svém životě mnoho žen - jemné elfky v Nalmienu i vášnivé lidské ženy v nočních městech, ale žádná se nemohla rovnat ženě, na kterou se díval.

— — —

Nevěděl, jak dlouho stál na úbočí hory. Možná hodiny, možná dny, možná celá staletí. Neslyšel hlasy volání svých druhů, ani vzdálený ryk draka, ale jeho mysl jako by naplňoval překrásný hlas, šeptající jedno jméno: Aelinen.

Když se vytrhl ze svého zasnění, stále stál proti Aelinen a vtom spatřil mohutného draka, který přilétal na mohutných křídlech.

Dívka odběhla a než se Neral probral z onoho podivného zasnění, drak přistál.

„Ubohý smrtelníku!“ zahřměl. „Měl bych tě na místě sežehnout a tvůj popel rozptýlit po celé zemi. Jediný důvod, proč tě na místě nezabiju, že by mně Aelinen nikdy neodpustila tvou smrt. Teď zmiz a nikdy se nevracej“. A drak odlétl.

Neral vnímal jeho slova jako přes mlžný závoj a na jeho varování nedbal. Jediné, po čem toužil, bylo opět spatřit onu dívku se zelenýma očima. Aelinen. Vydal se dále k horám, kde po několika dnech bloudění opět nalezl zelenookou dívku.

Aby jej starý drak nenašel, skrýval se na dně horského jezera, které Aelinen otevřela svými kouzly. Velmi rychle se spolu sblížili.

Po několika týdnech (anebo letech?) plných štěstí je drak dopadl. Jak Neral zjistil, byl otcem Aelinen a jmenoval se Gurax. Guraxův hněv byl strašlivý a při zvuku jeho hlasu padaly z okolních skal kameny. Chtěl na místě Nerala zahubit, ale Aelinen jej zastavila svými kouzly.

„Jak se opovažuješ útočit na mého manžela?“ zeptala se dračice.

„Tvého man ...?“ nedokončil drak. „Snad jsi ...“ opět mu selhal hlas.

„Ano. Přesně tak,“ odtušila.

Gurax zrudnul a střídavě vypouštěl oheň a dým.

„Víš, co praví Zákon?“ zeptal se.

„Co s tím má dělat nějaký zákon,“ vmísil se do hovoru Neral.

„Co...“ chtěl vybuchnout drak, ale při pohledu na Aelinen se uklidnil. „Náš Zákon říká, že dračí dceru může pojmout za ženu jen ten, kdo je jí hoden, jinými slovy jiný drak, který je bohatší než její otec. Takže tě můžu zabít.“

„Nemůžeš. Nemůžeš zabít svého příbuzného.“

„Ale on není můj příbuzný,“ odvětil Gurax.

„Podle Zákona je tvým příbuzným, a tím pro tebe nedotknutelným každý, s kým jsi pokrevně spřízněn.“

„Ale ... to ... není ... Takový ... smrtelník ...“ koktal drak.

„Myslím, že budeš dědečkem.“

„Aelinen!“ vydechl Neral.

„Ticho!“ vzpamatoval se drak. „Podle Zákona sice nemůžu zabít příbuzného, ale nemůžu také přijmout do rodiny nikoho chudšího, než jsem sám. Natož takového ...“ a pokračoval: „Takto zní můj soud: Až budeš mít větší jmění než já, to jest více než kterýkoliv drak, teprve pak bude Aelinen tvá!“ zahřměl Gurax a pokynul na Aelinen:

„Jak jistě víš, je toto rozhodnutí mým právem. Nebo mě chceš zavrhnout jako svého otce?“

Dívka zavrtěla hlavou.

„Tedy dohodnuto. Až budeš mít větší poklad než mám já, a to počítám i svou dceru, teprve pak tě uvítám jako svého zetě. Dříve je ti zapovězeno se s ní setkat.“

Nato pokynul posmutnělé Aelinen, která se vzápětí proměnila v nádherného draka se zlatými šupinami a společně se vznesli k výšinám Dračí hory.

Ještě za letu oba zaslechli Neralův hlas:

„Přijdu dříve, než čekáš, Guraxi.“ „Nikdy nezapomenu, milovaná.“

— — —

Neral se navrátil zpět do Nalmienu, aby vyhledal pomoc na své cestě za dračím pokladem. Po návratu k lidem zjistil, že od jeho cesty se skupinou dobrodruhů uběhla celá dvě staletí, i když jemu to připadalo jako několik týdnů.

O svých společnících se dozvěděl, že drakům unikli a později dobyli velkou slávu i bohatství. Kromě Kathieny všichni dávno zemřeli. Ta se za oněch dvě stě let stala mocnou čarodějkou působící v politickém životě Sur-lúminu.

Získané dovednosti

Neral nemůže být zmámen dračím Hlasem ani podobnými schopnostmi.

Roven

Roven pochází z rodiny farmáře Limaka z provincie Istli v Olmionském Impériu. Zatímco jeho otec pracoval na poli, matka Kitma byla služkou v domě barona z Istli, jejich lenního pána.

Roven je po otci silné, svalnaté postavy. I když jeho rysy ztratily část oné barbarské hranatosti, stále si může bystrý pozorovatel povšimnout několika odlišností od civilizovaných Olmionců. Rovněž oči prozrazují, že nepatří ke zdejším hnědo nebo zelenookým obyvatelům - na rozdíl od nich jsou zbarveny do jasné šedi a planou mrazivým chladem.

Po vzoru svého otce nosí Roven hlavu hladce vyholenou. Pokud by si nechal vlasy narůst, měly by uhlově černou barvu.

— — —

Již od dětství pomáhal Roven otci na poli spolu se svým starším bratrem Karvelem. Potají se spolu s bratrem učili od otce válečnickému umění - ve sklepě měli přes všeobecný zákaz schované zbraně a často dlouhé hodiny cvičili.

V desátém roce Rovenova života nastalo suché léto a Limak utrpěl ztráty. Situace se nezlepšila ani příští rok a Limak nebyl schopen splatit daně svému pánu, a ten jej i s celou rodinou prodal do otroctví.

Ten den, kdy si pro jeho rodinu přišli baronovi pochopové, pracovali Roven s bratrem na poli, zatímco jejich rodiče byli v domě. V Limakovi se probudila jeho barbarská krev a vrhl se na otrokáře s mečem a několik jich zabil, než sám podlehl. Jeho ženu poté znásilnili a odvedli spolu s Rovenem i Karvelem.

Zanedlouho nato byla Kitma prodána dalšímu pánu na sever země a Roven zůstal v Istli. On i jeho bratr projevili nezvyklou zručnost v boji se zbraněmi, a byli proto zařazeni jako gladiátoři.

Dostalo se jim toho nejlepšího výcviku se zbraněmi i v pěstním souboji. Naučili se bojovat proti lidským protivníkům i dravým šelmám.

Po třech letech se Karvelovi podařilo utéct. Protože byl Roven příliš malý, zanechal ho v aréně a slíbil, že se pro něj vrátí. Později se k Rovenovi donesla zpráva, že vede bandu lupičů na jihu v horách, kde přepadli olmionské.

Mezitím Roven dále cvičil a začal bojovat v aréně. Jeho prvním soupeřem byl velký vlk, poté ještěr, kterému málem podlehl. Z tohoto souboje si odnesl památku na celý život, dlouhou jizvu přes celou levou tvář.

Dostal se také k prvnímu souboji s člověkem - byl jím jeho přítel z dětství (také propadl do otroctví). Po těžkém souboji jej Roven zabil a od té doby postupoval od jednoho vítězství k druhému.

— — —

Za nějaký čas Roven dospěl a kromě boje jej začaly zajímat i jiné věci, jako každého barbara - dobré jídlo, pití a také ženy.

Svalnatého Rovena si při jednom z jeho zápasů všimla baronova dcera Kaila. Postupem času se sblížili a po několika strávených nocích vyšel jejich vztah najevo.

Baron se rozzuřil a odsoudil Rovena k smrti. Aby svou dceru potrestal, nechal jej nastoupit proti jedovatému hadu - protivníku, kterého doposud nikdo nepřemohl, aniž by sám nezemřel, a Kaila se měla na zápas dívat.

V cele, kde čekal na svůj poslední zápas, se Roven rozhodl, že uteče. Přes nemalé obtíže se mu útěk, spolu se zajatým zlodějem Garimem, podařil a uprchl za svým bratrem.

V duchu si odpřísáhl, že se baronovi pomstí a Kailu unese.