Svět Fantasy
Prostředí
V Hrdinech Fantasy se vtělujete do role postavy, která žije ve svém vlastním světě. Zapomeňte, co znáte z našeho vlastního světa a snažte se vcítit do místa podobného středověku či starověku, kde neexistuje nic složitějšího než vodní mlýn, pluh nebo koňský potah. Zato se zde setkáte s mágy, podivnými bytostmi, zvířaty, která mluví nebo divokými nájezdníky. Bude záležet na vašem Pánu hry, jak váš svět vykreslí.
Následující řádky vám mohou dát lepší představu o takových světech.
Klasický středověk
(Život v království Kiredon)Jak žijí obyvatelé
Sedlák Athuve
Sedlák Athuve žije celý život v malé vísce Komětíně, spolu se svou ženou a čtyřmi dětmi. Nedaří se mu špatně - má pět krav a dva koně. Pole, která obdělává, nejsou jeho, ale vznešeného pána, barona z Hesitatu. 4 dny musí robotovat na panském, pak pět dní na svém a jeden den má volný. Jelikož však zároveň musí myslet na svou obživu, posílá za sebe na panské pole své nádeníky.
Celá rodina zpravidla jí ovesnou nebo jáhlovou kaši, občas má sýr nebo i slepici. Jsou zámožní, a tak si o svátcích dopřejí i pečínku.
Barona vídá dva krát do roka na slavnostech, které baron pořádá na svém hradě. Své problémy a spory řeší s šafářem, který spravuje baronovy statky.
Jeho nejstarší syn zdědí hospodářství, mladší půjde do služby k baronovi jako voják, dcera se provdá a nejmladší syn, pokud nesežene uplatnění, může s baronovým svolením odejít za prací do města.
Všichni jsou nevolníci, nesmí se ženit ani stěhovat bez souhlasu pána, ale jinak si žijí celkem spokojeně. Trápí je občasné nájezdy lupičů, kterých jsou plné kopce kolem, počasí, odvody pro chrám a občasné daně na armádu.
Baron Almrich z Hesitatu
Almrichův rod od nepaměti sídlí na hradě Krahujci v Hesitatských vrších. Jeho příslušníci skládají vždy při korunovaci v hlavním městě Kiredonu králi přísahu. Přes všechny strázně, které na království leží, jsou králi věrní.
Baron si, na rozdíl od sedláka Athuva, žije na vysoké noze. Jí a pije, co hrdlo ráčí, zpravidla zvěřinu nebo pečeni. Často jezdí na lov, cvičí s mečem, pronásleduje lupiče nebo se věnuje správě panství (i když to za něj většinou dělá jeho šafář). Jeho úkolem je chránit poddané a střežit hranice, odvádět daně (ty jsou čím dál vyšší) a v případě potřeby stavět vojsko pro krále. Na své poddané jé přísný, ale spravedlivý. Povoluje sňatky i do jiných baronátů a většinou žádostem o vyvázání z léna vyhoví (pokud se někdo chce odstěhovat do města). Stejně takových žádostí není mnoho - sedlák je sedlák a je připoután ke své půdě, ale občas někdo chce zkusit štěstí a vydá se do světa.
Svou dceru provdá za barona z Triborgu, staršího, ale velmi mocného muže. Prvorozený syn převezme po otci panství a druhý syn bude sloužit u dvora jako páže a později se možná stane rytířem krále.
Švec Samik
Samik žije ve městě Kiredonu, kterému vládne král Gatvin II. Je svobodným občanem, ale příliš tomu nevěnuje pozornost, neboť se musí snažit uživit svou rodinu. Jako švec má stále dost zákazníků, ale časy jsou kruté a musí platit daně, poplatky cechu, nájem a hlavně jídlo. Pokud si nevydělá dost peněz, může přijít o svou živnost, střechu nad hlavou a skončit jako žebrák.
Svého syna nechal zapsat do cechu, aby mohl studovat a stát se ševcem jako on (zaplatil za to 2 zlaté, tedy několikaměsíční výdělek). Snaží se také ušetřit na věno pro dceru, aby jí mohl najít vhodného a pokud možno bohatého ženicha.
Samikova rodina si vydělá na pšeničný chléb, čas od času si dopřejí maso, chodí slušně oblékaní, občas si koupí i něco jen pro radost, zajdou do amfiteátru nebo na gladiátorské zápasy.
Strážný Gaspor
Gaspor slouží u městské gardy v Kiredonu, žije sám ve vojenské ubikaci. Vydělá si slušné peníze, ale většinu prohýří v putykách, za hazard, pití, lehké ženštiny a další radovánky, takže mu mnoho peněz nezbude.
Na rozdíl od ševce nebo sedláka nemusí pracovat, ale často cvičí s mečem - život strážného je poměrně nebezpečný a jednoho dne by mohl skončit zabitý bandity.
Král Gatvin II.
Gatvin je, jakožto král, nejmocnějším mužem v zemi. Má téměř neomezenou moc - je svrchovaným pánev, suverénem a může přikazovat všem poddaným - šlechtě, měšťanům i nevolníkům. Jeho bohatství je nesmírné, takže si na rozdíl od většiny obyvatel nemusí lámat hlavu s tím, co si pořídí - žije v přepychu, jí ta nejvybranější jídla, nosí nejdražší oděvy, má celé zástupy služebných, bavičů a stráží.
Dalo by se říct, že je ke svým poddaným velmi benevolentní, ale neví, co se v jeho zemi děje - jen málo zpráv se donese k jeho sluchu a zatímco poddaní strádají, šlechta je vzpurná a země je na pokraji občanské války, on sám o tom neví. Mnoho baronů a knížat je odbojných, rod Správců je čím dál mocnější a nad králem visí hrozba vzpoury nebo atentátu.
Uspořádání feudálního světa
Půda
První důležitá věc, na které stojí celá civilizace feudálního světa, je půda. Naprostá většina obyvatel musí od úsvitu do západu slunce dřít na poli, aby uživila sebe, svou rodinu, staré a nemocné, zaplatila daně, nasytila šlechtu a měšťany. Na statcích a vesnicích tak žije více než devět desetin populace.
Komu patří půda?
Ve feudálním světě patří půda šlechtě, vrchnosti. Šlechta půdu buď obhospodařuje ve své režii - najímá si rolníky nebo má robotníky (poddané, kteří musí část týdne pracovat na polnostech šlechty). Půdu také pronajímá svým poddaným - sedlákům, leníkům a podobně, kteří za pronájem půdy odvádějí daně (často v naturáliích) a jiné služby (slouží ve vojsku).
Vlastníkem půdy může být také neurozený, svobodný sedlák, který půdu může prodat a má zaručeno více svobod.
Společenské třídy
V zásadě můžeme obyvatele země rozdělit na následující třídy:
Král
Král jako nejvyšší vládce spravuje celou zemi, uděluje tituly a léna, má zákonodárnou i soudcovskou moc, často je vrchním velitelem vojsk.
Správné oslovení krále je „Vaše Veličenstvo“, oslovení prince (princezny) „Vaše Výsosti“.
Šlechta
Šlechta je poddaná králi, má nejvíce pravomocí, ale i povinností. Často má nad vlastními poddanými absolutní moc a ti nemají žádného dovolání (ani ke králi). Šlechta poddané ochraňuje, spravuje zemi, vybírá daně a staví vojsko.
Mezi šlechtou existuje hierarchie, vysoká šlechta může mít vazaly (podřízené šlechtice vázané slibem), stejně jako jsou vyšší šlechticové vazaly krále.
Titul
Titul šlechtice může být dědičný (zpravidla se dědí z otce na nejstaršího syna) nebo údělný (propůjčený, například správce města je jeho vévodou, nemusí být dědičný).
Princ, princezna (Vaše Výsosti)
— blízký příbuzný krále jako syn, dcera nebo bratr
Kníže, kněžna (Vaše milosti)
— tento titul patří knížatům z Marmionu, Fenexosu s Sur-lúminu, ale nyní (po vzpouře) formálně Kiredon uznává pouze Knížectví Sur-lúminské
Vévoda, vévodkyně (Vaše milosti)
— údělný titul, týká se výhradně vrchního velení armád
Hrabě, hraběnka
— dědičný i údělný titul (podle oblasti) vlastníka velkého pozemku majícího často vazaly, obvykle opevněného města
Markýz, markýza
— údělný titul za zásluhy
Vikomt, komtesa
— titul, který zdědí syn či dcera vysokého šlechtice (první syn pak zdědí hlavní titul)
Baron, baronka
— základní dědičný titul spojený s územím
Baronet, baronesa
— titul potomka barona, který ještě nezdědil titul
Rytíř
— čestný šlechtický titul, který lze vydobýt na bitevním poli nebo získat za zásluhy (službou u vyššího šlechtice)
Svobodní občané
Jsou právně na úrovni šlechty, neboť podléhají přímo králi. Často jde o svobodné sedláky a měšťany. Na rozdíl od šlechty mají méně povinností, ale také méně moci a podle zvykového práva jsou až za šlechtou - je-li uváděn před krále šlechtic a svobodný měšťan, má šlechtic vždy přednost (byť by to byl jen zeman).
Musí také šlechtě prokazovat náležitou úctu a i když nejsou podřízeni šlechtě, musí se řídit platnými zákony a nařízeními (například vévody, který město spravuje).
Poddaní
Poddaní šlechty podléhají svému pánu a ten za ně zodpovídá. Vybírá od nich daně (které platí v určité míře králi), pronajímá jim půdu, ale také je chrání. Poddaní jsou omezeni ve své svobodě - obecně se nemohou bez souhlasu svého pána ženit, stěhovat nebo si volit povolání. Tato omezení bývají jen formální - sedlák nemá důvod se stěhovat jinam, protože by stejně nesehnal půdu, svatbu domlouvají rodiče či příbuzní a naprostá většina obyvatel se zabývá zemědělstvím a nic jiného neumí.
Vojsko
Zvláštní skupinu tvoří vojáci, kteří pocházejí z předchozích skupin, ale vztahují se na ně jiná pravidla. Vojsko staví buď král, nebo šlechta. Zámožní kupci a měšťané mohou mít malé oddíly, nikdy ne armádu.
Veliteli armád jsou až na výjimky šlechtici, často druzí nebo třetí synové pána, jehož titul přejde na prvního syna a oni by zůstali bez země a příjmů.
Podle zvyklostí země mohou armádu tvořit rytíři (šlechtici mající vlastní zbroj), odvedenci (poddaní mohou mít za povinnost sloužit v armádě), dobrovolníci (svobodní občané mohou přijmout službu) a žoldáci (cizinci a svobodní působící za žold pod svými veliteli).
Kněží
Klér a další třídy stojící mimo běžné vrstvy mají status podle zvyklostí dané země. Někde jsou ctěni a těší se značné úctě, jinde jsou až na úrovni svobodných občanů nebo dokonce pronásledováni.
V Kiredonu jsou kněží ctěni, ale nesmí zasahovat do světského života. Většinou vystupují jako učitelé, vychovatelé či rádci šlechty.
Život lidí
Život šlechty
Šlechta má svá práva a povinnosti. Šlechtic je vždy před neurozeným, bez ohledu na výši majetku nebo zásluh. Za své poddané nese odpovědnost. Měl by být spravedlivý a své poddané chránit.
Nicméně, často vidíme úpadek a odklon od původní zvyklosti. Vrchnost bývá povýšená, zhýralá, panovačná a málo dbá o své poddané.
Chování a život šlechtice velmi závisí na jeho osobním přístupu (má na výběr). Důležitou roli hraje i jeho majetek - bohatý šlechtic může vést zhýralý život, podporovat umění nebo pořádat turnaje.
Mezi výše postaveným šlechticem a jeho vazalem není zdaleka takový rozdíl jako mezi baronem a sedlákem. Vazal má své povinnosti jako platbu nebo stavění vojska, ale nemůže být zbaven titulu (toto právo má pouze král), souzen, nelze mu zkonfiskovat majetek nebo jinak poškodit jeho práva - všechny zločiny nebo prohřešky musí být probrány před královským tribunálem.
Život na vesnici
Obyvatelé vesnic žijí pohromadě, znají se navzájem a jsou spolu provázáni příbuzenskými vztahy. Na vesnici se utají jen máloco, cizinec je vždy terčem dohadů, klepů či pomluv.
Vesničané bývají velmi soudržní, pokud se ovšem z nějakého důvodu neznepřátelí (spory o pozemek, dobytek či jiné).
Často jsou nevzdělaní (nemají čas se učit číst a psát), ale zato pracovití (lenivý člověk by asi zemřel hlady), čestní (lháře a podvodníky mezi sebou nestrpí) a jistě mají svá přání, tužby a sny.
Život ve městě
Feudální města nebývají velká, mají nejvýše tisíce obyvatel. Velká města se jednak neuživí, jednak trpí nemocemi, požáry a dalšími neduhy. Slouží jednak jako centra řemesel, jednak jako obchodní, správní a obranná místa.
Většina obyvatel měst provozuje řemesla, která by je na vesnici nemohla uživit. Činnost a práce řemeslníků závisí na zřízení, nejčastěji je kontrolována a řízena cechy a monopoly.
Více obyvatel vede k jisté anonymitě, lidé jsou uzavřenější, spoléhají více na sebe a rodinu nežli na své sousedy. Čím větší město, tím větší příležitost ke zločinu a násilí (na rozdíl od vesnic, kde zločinnost prakticky neexistuje).
Cech
Každá živnost podléhá cechu, sdružení, které ji kontroluje a řídí. Stará se o to, aby nebylo řemeslníků příliš mnoho (nebo málo), kontroluje jejich kvalitu a schopnosti. Pracující začíná jako učedník, po několika letech se stává tovaryšem a až složí potřebné zkoušky a získá praxi, může se stát mistrem a založit si vlastní živnost. Cechu je potřeba platit poplatky (často vysoké). Na druhou stranu cech hájí zájmy cechovníků (nejčastěji před šlechtou).
Monopoly a povolení
Pokud není činnost usměrňována cechem (například je nová nebo ji nikdo neovládá), musí být nejprve povolena. Žadatel musí zaplatit za patent (glejt), aby ji mohl vykonávat, ale za to bývá chráněn monopolem (nikdo jiný v oblasti nemá právo mu konkurovat, aby nedošlo k oslabení živnosti).
Obchod
Města jsou centry obchodu, kam se na trhy sjíždějí obyvatelé okolních vesnic, statků a polností, aby nakupovali a prodávali své zboží (na vesnicích nebývá tolik příležitostí k obchodu a nabízené ceny jsou nevýhodné).
Z obchodu se platí daně, většinou ze živnosti (pravidelná platba určené částky, nikdo nevede účetnictví). Často je povolení k obchodování vázáno na cech nebo patent.
Právo a zvyky
Jelikož málokdo umí číst a psát, jsou zákony jednoduché, aby se jim mohl naučit každý. Právo a vztahy se šlechtou jsou složitější.
Důležité je také právo zvykové - mnoho zákonů je nevyřčených a nenapsaných, ale všichni se jimi řídí - jedná se o zvyky. Ty mohou být pevnější a více dodržované, nežli královské výnosy. Jde například o práva kněžích, manželský svazek, úctu poddaných ke šlechtě nebo kněžím, dodržování rozličných obřadů (oslavy Slunovratu, narození královského dědice a podobně).
Úcta
Obyvatelé středověkých světů bývají uctiví: k rodičům a příbuzným, ke starším, nadřízeným, k vrchnosti, ke kněžím. K tomu jsou vedeni odmala a vedou k tomu i své děti. Je běžné zdravit ostatní, urážka je cosi téměř nemyslitelného.
Čest
Pro lidi, kteří se znají navzájem, je čest důležitá jako jídlo nebo vzduch. Člověk, který ztratí čest, nemá mezi ostatními místo a je z jejich společnosti vyloučen. V cizím prostředí jej jen tak jednoduše nepřijmou a sám venku nepřežije.
Peníze
I když se zdají být velmi důležitými, nelze si za ně koupit vše - čest, titul, sláva ani úcta nebývají na prodej. Většina obyvatel se uživí ze svých polností a peníze jsou pro ně jen doplňující prostředek směnného obchodu.
To ale neznamená, že by je nikdo nechtěl, spíše naopak, ale určité věci nebývají na prodej.
Kastovní systém
(Život v Olmionu)Jak žijí obyvatelé
Sedlák Tathal
Tathal žije na panství ctihodného Arkzy od narození. Pracuje na malém políčku, které obdělává se svou rodinou a stará se o stádečko koz. Obvykle odvádí polovinu úrody, což rodině stačí na obživu a ještě šetří na věno pro své dvě dcery.
Je-li špatný rok nebo se urozený Arkza rozhodne válčit (a jen sama Nefelktrah ví proč a s kým), přijdou krušné časy. Tathalova rodina musela před třemi lety platit pánovi na válku a jeho matka s otcem zemřeli hlady a vyčerpáním, aby mohl zbytek rodiny přežít.
Zato letos to vypadá na dobrý rok - možná si jeho žena ušetří na látku na nové šaty a budou moci jednu kozu dát jako obětinu Nefelktrah, aby na ně shlížela vlídně a dopřála jim i celý další rok bez válek, kobylek, moru, hladu a sucha.
Šlechtic Arkza
Mocný pán Arkza vlastní rozsáhlé panství, svěřené jeho rodu bohy. Jelikož jeho rod vlastní půdu od počátků, má více cti a urozenosti než jeho sousedé (což mu dává dobrý důvod s nimi válčit). Má několik tisíc poddaných, tři stovky válečníků, rozsáhlá pole a několik stád krav.
Jeho bohatství je z pohledu rolníka nebo měšťana nezměrné. Arkza sice má vše, nač pomyslí, ale na radovánky mu nezbývá mnoho času. Neustále musí plánovat, jednat s ostatními šlechtici, uzavírat dohody, aby si udržel moc a nebyl pohlcen někým silnějším. V sítích intrik a plánů mu pomáhají jeho špehové a Mistr Stínů, vrchní špeh, který je řídí.
Jelikož má rozsáhlé panství a většinu jeho pozornosti zabírá diplomacie a intriky, má svého Správce, který řídí hospodářství.
Na obranu panství má vlastní vojsko. Žádný šlechtic se totiž nemůže spoléhat jen na přízeň bohů a dobrotivost sousedů. Vojsko vede válečný velitel, ale v případě války se velení ujímá sám Arkza.
Kromě starosti o své území (a případně jeho rozšiřování) musí Arkza odvádět dávky Chrámu, platit daně králi a mít vojsko k dispozici, pokud by došlo k válce s jinou zemí což se naštěstí posledních pár let nestalo.
Válečník Gadbo
Gadbo slouží u pána Arkzy od svého narození. Jeho otec je stále ještě ve službě a jeho syn (až se narodí) bude rovněž válečníkem.
Gadbo se nemusí starat o domácnost ani hospodářství, neboť má vše zajištěné. Bydlí v domku postaveném pro vojáky, jí ve společné jídelně, o úklid se mu stará otrokyně, jejíž jméno ani nezná.
Musí tvrdě cvičit nebo jezdit na hlídky okolo panství, stíhat lupiče a uprchlé otroky, což ho příliš netěší, neboť mu to nepřinese žádnou čest. Zatím byl pouze v jedné bitvě, krátké a krvavé, ze které má čestnou jizvu přes celou pravou tvář a uznání ostatních válečníků.
Služba je tvrdá a náročná, ale Gadba by ani nenapadlo, aby si stěžoval nebo chtěl své místo vyměnit s někým jiným. Je přeci válečníkem se ctí a ne ukňouraným venkovanem.
Otrokyně Zereba
Zereba je otrokyní na panství urozeného Arkzy. Správce ji přidělil panu Gadbovi jako odměnu za jeho úspěchy v jakési bitvě (Nefelktrah ví, za co a kde). Gadba je dobrý pán, na rozdíl od správce ji nebije, což je velmi podivné, ani si ji nebere do postele. To Zerebu trápí, neboť se považuje za hezkou, a ráda by svému pánu lépe sloužila.
Ve svatyni se modlí za svého pána, aby si ho Nefelktrah nevzala a ona se nemusela vrátit k ostatním otrokyním a být bita. V noci sní o tom, že se v příštím životě posune výše a bude ženou rolníka nebo dokonce kupce z města.
Kněz Hagh
Hagh má na starosti duchovní stránku na panství pána Arkzy. Této cti se mu dostalo za jeho službu při výchově pána v jeho mládí a Chrám jej, na pánovu přímluvu, povýšil.
Hagh má tři akolyty, z nichž jeden bude v budoucnu vychovávat Arkzova syna. Musí vést bohoslužby a dbát na horlivou vírou všech na panství.
Před nedávnem u něj byla na kontrole představená kněžka Chrámu. Neshledala žádné závažnější problémy až na jeden, a ten mu teď dělá starosti. Již dlouho nebyla provedena velká oběť. Jeho kázání sice všichni přijali, ale nikdo se dobrovolně nepřihlásil. Tomu se dá říkat nedostatek víry. Bude muset vybrat sám, možná ta hezká otrokyně, Zereba, by byla důstojnou obětí pro jeho paní Nefelktrah, Vládkyni Temnot, Ochránkyni Olmionu.
Uspořádání Olmionu
Kasty
Obyvatelstvo země je přísně rozděleno do kast. Každá kasta má svá práva a povinnosti, příslušníci vyšší kasty očekávají úctu od nižší kasty a plnění rozkazů. Příslušníci kast se mezi sebou nesmějí ženit a je nemyslitelné, že by někdo přešel z jedné kasty do druhé.
Král a jeho rod
Král stojí nejvýše ze všech a je svrchovaným vládcem (despotou). Jeho příbuzní jsou rovněž příslušníky nejvyšší kasty a žijí většinou v obrovském paláci v hlavním městě (kterých je celkem asi 10.000) a zastávají nejvyšší úřady. Krále korunuje velekněz Nefelktrah, vždy podle tradice jako nejstaršího syna starého krále (pokud syna nemá, mají přesná pravidla pro výběr dle tradic - vždy se ale jedná o muže královské krve).
Král může vše. Jeho slovo je rozkazem. Má neomezenou moc, na jeho pokyn může kdokoliv, bez ohledu na výši postavení, skončit na popravišti. Nemůže ale změnit něčí osud (tedy jej přeřadit do jiné kasty).
Žije v naprostém přepychu, jeho bohatství je nezměrné. Jeho příbuzní si užívají života, spřádají intriky proti sobě navzájem, hromadí bohatství, snaží se přemluvit krále, aby jim svěřil výnosnou provincii, a mají mnoho dalších aktivit. Jejich postavení a moc se odvozuje podle toho, jak moc jsou blízkými příbuznými krále a také podle jejich cti a majetku.
Kněží
Druhou, také velmi vlivnou kastu, tvoří kněží. Ti slouží většinou Nefelktrah, ale Olmionci nezapomínají na svou historii a všechny kulty Mocných mají u nich zastoupení (i když mnohem menší nežli Chrám Nefelktrah). Jejich úkolem i právem je péče o duchovní stránku života, starají se i o výuku a kulturu.
Cesty kněží nejsou příliš jasné. Mají svou vlastní hierarchii a poslání, kterému jen málokdo rozumí. Všichni obyvatelé je mají v úctě a zaútočit na kněze je pro ně nemyslitelné.
Nejvýše stojí velekněz (velekněžka) Nefelktrah, dále klesá jejich postavení až k novicům. Podle postavení v hierarchii mají moc ve světské společnosti (nízce postavený kněz nemůže poroučet šlechtici). Nikdo (kromě krále) nemůže zatknout kněze nebo jej soudit (tato povinnost přísluší jeho nadřízenému).
Uvnitř Chrámu probíhají složité pletichy a boje o moc, mnozí kněží se snaží prodrat nahoru a vyšší kněží udržet moc.
Tak to platí pro řád Nefelktrah, ostatní řády mají poměrně málo příslušníků, a i když jsou také vážení a ctění, nedovolí si příliš odporovat a nemohou soupeřit s nejmocnějším řádem.
Dále se na kněží vztahují trochu jiná kastovní pravidla. Jelikož jich je málo, potřebují další adepty. Vyšší kněz si může vybrat kohokoliv a přivést jej do řádu. Tato osoba se pak stává knězem a od této chvíle nemůže být členem jiné kasty.
Kněží rozhodují o způsobu bohoslužeb a mohou nařídit i lidské oběti.
Šlechta
Třetí velmi mocnou kastu tvoří šlechta. Jedná se o vysoce postavené obyvatele, kteří vládnou provinciím jako svrchovaní páni. Na svém území mají neomezenou pravomoc a poslouchat musí pouze příkazy krále nebo kléru. Také oni hromadí bohatství, snaží se posílit svůj vliv, oslabit soupeře, získat spojence, nenechat se zabít nájemnými vrahy jiných šlechticů.
Postavení šlechtice je odvislé od jeho cti. Ta závisí na stáří rodu, vítězství v bitvách, bohatství a mnoha dalších věcech. Čest rodu může výrazně zvýšit dobrovolná oběť některého člena na oltáři Nefelktrah.
Šlechtic má na svém panství vlastní armádu a je zodpovědný za ochranu svého území. Jeden šlechtic může napadnout druhého (pokud mu to král nezakáže). Vznikají tak složitá spojenectví, pakty a pletichy. Šlechtic může provdat své potomky za příslušníky jiného rodu a posilovat tím svá spojenectví.
Šlechtic se nikdy nemůže stát králem ani se přiženit do královského rodu. Mladší synové a dcery ale mohou být povoláni do služby a stát se kněžími, pak jsou ale vyňati z rodových desek a ztrácejí všechna pouta ke svým příbuzným. Jejich příbuzní jim pomáhají a zastávají úřady na jejich panství. Pokud se (druhému či třetímu) synu šlechtice podaří vydobýt území, může si založit nový rod a stát se svrchovaným pánem.
Vazalství
Šlechtic může složit slib vazalství jinému šlechtici, pokud například hledá ochranu, nemá dost peněz nebo byl poražen. Nemůže být ale vazalem krále.
Vazalství je výhodné pro obě strany - pán se nemusí tolik starat o rozměrné panství, vazal dostává ochranu.
Válečníci
Kasta válečníků je také velmi vážená a ctěná. Válečníci se upisují některému šlechtici a ti nejlepší mohou být povoláni do služby u královského dvora. Válečník je vázán svým slovem, a dokud jej jeho pán nepropustí, musí mu sloužit i za cenu života. Zrada pána je téměř nemyslitelná (pouze jako intrika, kdy může válečník předstírat loajalitu a přitom být agentem jiného šlechtice). Zrádci a zbabělci jsou bez milosti chytáni a popravováni, nebo obětováni v chrámu.
Je-li pán válečníka zabit, může si válečník zvolit, zda přejde do služeb vítěze. Může si i zvolit jiného pána, ale tím ztratí hodně cti a málokdo si jej najme.
Válečník může být také bez pána a tím bez příjmů. Může se pak nechat najmout od některého měšťana (obchodníka), což je pro něj velmi potupné.
Měšťané
Měšťané jsou svými pány, ale musí samozřejmě prokazovat patřičnou úctu vyšším kastám. Musí platit daně králi a správci města, ve kterém žijí, a také poplatky Chrámu.
Většina měšťanů se nemá příliš dobře. Kvůli vysokým daním si stěží vydělají na živobytí. Jejich činnost řídí cechy, které určují, kdo může co vyrábět a prodávat a za kolik. Cechy podléhají šlechtici, který město spravuje, a jen málokdo se mu odváží odporovat.
Bohatší měšťané, kteří potřebují ochranu, si mohou zaplatit služby cizích válečníků, nejčastěji trpaslíků. Ti nejzámožnější si najímají i příslušníky válečnické kasty (tedy těch beze cti).
Do této kasty spadají i úředníci a správci.
Rolníci
Rolníci stojí velmi nízko na společenském žebříčku. Sice jsou na tom lépe než otroci, ale přesto mají poměrně málo svobod a hodně povinností. Jejich kasta nemá právo se stěhovat, a musí tak sloužit pánu, na jehož území se narodili nebo je pán může „prodat“ jinému šlechtici. I rolníci mohou vlastnit otroky.
I když nejvíce zisků a produkce plyne z vesnic (polí, luk a pastvin nebo dolů a kováren), nemají vesničané lehký život. Záleží také na jejich pánu, jak moc je odírá a kolik jim nechá (nemají žádné zastání). Jejich pán je může i prodat (i když oficiálně se mluví o „stěhování“), ale nemůže jim nařídit, co mají dělat - farmář tak zůstane farmářem, nemůže jej poslat do kamenolomu.
Cizinci
Cizinci a noví obyvatelé (pokud se do Olmionu přistěhují) stojí stranou a tvoří tak samostatnou kastu. Jejich postavení je pečlivě sledováno, podle toho, jakou práci zastávají, ale je nemyslitelné, že by se mohli oženit s někým z jiné kasty (s výjimkou otroků). Nikdy nemohou zastávat postavení vyšší, nežli má kasta měšťanů.
Otroci
Otroky najdeme téměř všude v Olmionu. Zastávají ty nejhorší práce, které ani vesničané nechtějí dělat. Jejich život je bezcenný, nemají žádnou naději na změnu a většinou jsou odevzdáni svému osudu. Jsou nejníže postavenými obyvateli země a nemají žádná práva. V podstatě jsou o něco málo více než zvířata. Otroctví je v zemi dědičné, žádný otrok nemůže být osvobozen (tedy přejít do jiné kasty). Obecně se věří, že pokud otrok dobrovolně podstoupí oběť v Chrámu, polepší si v příštím životě.
Mohou se sice pokusit uprchnout, ale málokdy se odváží - za uprchlého otroka je totiž vypsána vysoká odměna. Uprchlík pak v lepším případě skončí na oltáři v Chrámu nebo je krutě umučen.
Půda
Vlastní uspořádání Olmionu se až tak moc neliší od Kiredonu, i když je zde jeden rozdíl - půdu vlastní přímo šlechtic (samozřejmě i král nebo chrám), ale nemá ji pronajatou. Neplatí tedy za nájem a nestaví armádu, zato se sám musí bránit a a žít se sousedy, jak umí (i když jsou tu jistá pravidla). Musí ale platit daně, které mu vyměří královští úředníci. Nejsou tedy svázáni slibem vazalství, ale tradicí.
Život lidí
Život na vesnici
Jako i jinde, i v Olmionu drží vesničané pohromadě, znají se navzájem a jsou spolu provázáni příbuzenskými vztahy. Na vesnici se utají jen máloco, cizinec je vždy terčem dohadů, klepů či pomluv.
Vesničané bývají velmi soudržní, pokud se ovšem z nějakého důvodu neznepřátelí (spory o pozemek, dobytek či jiné).
Jsou nevzdělaní (nemají čas se učit číst a psát), ale zato pracovití (lenivý člověk by asi zemřel hlady), čestní (lháře a podvodníky mezi sebou nestrpí) a jistě mají svá přání, tužby a sny.
Život ve městě
V Olmionu se nachází mnoho měst s velkým počtem obyvatel. Měšťané se zde snaží uživit převážně řemeslem či obchodem (kastovní systém jim nedovoluje se stát vesničany ani válečníky). Část obchodu přináleží šlechtě a královské rodině (mají monopol), zbytek je z velké části řízen cechy (ty opět podléhají místnímu šlechtici). Na prosté obyvatele zbývají jen malé obchody a živnosti, díky čemuž mají problémy s obživou.
Zločinnost ve městě
Města jsou plná násilí, lupičů a banditů, takže návštěva chudší čtvrtě je riskantní záležitostí a stráže mají plné ruce práce.
Je-li nějaký zločinec dopaden, čeká jej s největší pravděpodobností šibenice či popraviště (těch je v okolí měst vždy dostatek). To však většinu vyvrhelů od nekalého řemesla stejně nikdy neodradí.
Zlodějský cech
Množství chudých a zbídačených lidí nahrává do rukou podsvětí. V každém městě se nachází mocnější organizace, která prorůstá i do řad šlechty (mnoho šlechticů prodává svou čest a přivírá oči výměnou za tučný výdělek).
Kvete zde obchod s kradeným zbožím, prodávají se propustky chyceným zločincům, unášejí se obchodníci pro výkupné, obchoduje se s nepřátelskými zeměmi, lze sehnat jakékoliv nelegální zboží.
Magie
Provozovatelé magie nemají svou kastu, ani se kde učit kouzlům, na čemž mají nemalou zásluhu kněží. Kouzlení obecně není povoleno, a pokud ho někdo chce provozovat (má talent), je považován za řemeslníka (mágové nemohou pocházet z jiné než měšťanské kasty).
Právo a zvyky
Kasty
Základní zákon rozděluje lidi do kast, učí je pokoře před vyšší kastou a bohy. Příslušníkům vyšší kasty musí být prokazována náležitá úcta. Podřízení musí poslouchat nadřízené a vykonávat vše, co jim výše postavení poručí.
Kněží jsou ctěni nade vše, mají své vlastní zákony a pravidla.
Čest, čest a čest
Pro většinu obyvatel je čest vším. Zejména šlechtic a válečník je hodnocen podle cti, měšťan již méně a otrok žádnou čest nemá.
Peníze
Podle zákona i zvyků peníze nejsou základním pilířem života olmionské společnosti, ale i zde platí jejich síla.
Rodové uspořádání
(Vesnice horalů kdesi v horách)Jak žijí obyvatelé
Hrot
Hrot se nijak neliší od zbytku svých soukmenovců. Silné, svalnaté tělo má zjizvené od nesčetných střetů a šarvátek, kterých už za svůj dlouhý život zažil nespočet. Každé ráno vstává za úsvitu, jde podojit krávy, a pak vyráží s ostatními na lov nebo na výzvědy po okolí.
Je-li na řadě, zůstává celou noc na hlídce a pak má až do oběda volno a může nabírat síly.
Příliš se nestará o to, co bylo a z budoucnosti jej zajímá jen výsledek lovu nebo letošní úrodu.
Šaman Frik
Prací Frika je chránit kmen před zlými silami. Musí provádět řadu obřadů, aby vyhnal zlé duchy a síly Zla, které krouží kolem vesnice i v duších obyvatel. Učí také děti moudrosti a uchovávání příběhů.
Frik jako jediný nemusí pracovat, aby se mohl soustředit na své poslání. Nicméně, jeho duše musí být čistá, a tak se jako jediný nemůže účastnit divokých pitek a hodování, místo toho má svou Dýmku rozjímání a Byliny vidění.
Při posledním vidění měl pocit, že se k vesnici blíží neznámé zlo. Varoval proto náčelníka a ten dal vesnici uzavřít. Všichni pocestní, kteří sem zavítají, jsou nyní chyceni a vyslýcháni šamanem.
Náčelník Ogun
Ogun řídí celý kmen. Náčelníkem je proto, že je nejsilnějším a nejchytřejším ze všech členů. Sám skolil obrovského trolla, který požíral ovce patřící vesnici a který dokonce sežral i dva pasáky.
Mezi jeho hlavní úkoly patří uzavírání spojenectví, souzení sporů, zastupování kmene v klanové radě a vedení kmene v bitvě. Nemůže však sám rozhodnout o útoku, neboť o tom hlasují všichni válečníci na jeho výzvu. Také volbu nového loviště nemá na starosti on, ale jeho žena.
Ogun bude náčelníkem tak dlouho, než se najde někdo jiný, kdo bude dost troufalý, bystrý a silný, aby vykonal dostatečně významný čin a pak jej mohl vyzvat.
Uspořádání
Vesnice Horní pláň má něco přes 200 obyvatel, horalů, kteří neznají pány. Hlavou vesnice je náčelník Ogun, jeden z nejstarších a nejctěnějších obyvatel. Spolu s ním rozhoduje o vesnici Rada starších. Jedná se o zkušené válečníky, u nichž mladickou sílu vystřídala letitá životní moudrost.
Každý ze starších je zároveň hlavou své rodiny, ves má tedy celkem (i s náčelníkem) osm rodin.“
Muži
Každý je si s každým roven, ale silnější a odvážnější válečníci jsou více ctěni a ostatní dají spíše na jejich názor.
Muži si hledají ženy u rodin, se kterými nemají blízký příbuzenský vztah anebo je unášejí jiným kmenům (tím si vyslouží obdiv a uznání u vlastního kmene).
Ženy
Ženy jsou nepostradatelné pro zachování rodu, a tak se příliš nevzdalují od vesnice (i když umí i statečně bojovat). Vykonávají většinu domácích prací: přípravu jídla, mletí obilí nebo výrobu zbraní.
Na veřejnosti ženy poslouchají muže, ale doma vládnou ony a muži je musí poslouchat je.
Děti
Děti se odmala učí, jak přežít v divočině, bojovat, a všem potřebným pracem, bez kterých by se vesnice neobešla.
Šaman
Každý kmen má svého šamana (nebo i více šamanů), který zná způsoby, jak obětovat bohům a umí čelit temným silám. Šamani znají též mnoho příběhů a kmenových moudrostí, jež pak dále předávají jak dospělým, tak dětem.
Kmen
Obyvatelé Horní pláně patří do kmene Hruga. Členové kmene jsou příbuzní a jednotlivé rodiny někdy přecházejí k jinému rodu. Celému kmeni předsedá Nejvyšší náčelník, nejzkušenější ze všech náčelníků jednotlivých rodů. Nejvyššího náčelníka volí rada šamanů. Kmen má dohromady 14 rodů, celkem asi 2000 hlav. Nejvyšší náčelník řeší spory mezi rody týkající se území, přechody rodin a drobné potyčky, a hlavně kmeni velí v případě ohrožení. I když se jednotlivé rody sváří, v dobách ohrožení se semknou a bojují jako jeden muž.
V okolí území kmene Hruga žije rod nesnášenlivých dargů, několik rodin divokých obrů a další tři kmeny - Dauto, Ftan a Ugurové.
S kmenem Ftan vedou Hrugové krevní mstu, jejíž počátky si příliš nepamatují, ale jelikož bylo na obou stranách již mnoho mrtvých, konec vzájemných bojů je v nedohlednu.